Jak to všechno začalo?

Na počátku touhy po plaváčkovi byla pohlednice krásného psa. Byla to pohlednice zakoupená v NDR někdy v roce 1990 a vzadu bylo napsáno Hovawart. Sbírala jsem pohlednice všech plemen psů, rodiče mi platili předplatné časopisu Pes přítel člověka a ke každým Vánocům i narozeninám mi největší radost udělaly nové knihy o psech. O hovawartech toho ale ke čtení moc nebylo a chov v ČR byl v začátcích. Pohlednice byla uložena do sbírky s tím, že jednou si takového psa pořídím. Poté uběhlo mnoho let a sen se musel stále odkládat z různých důvodů, zejména těch, že vždy se k nám nějak "nachomýtli" jiní psi a tolik místa zase nemáme. 

Někdy před tím, v mých 9ti letech jsem přemluvila rodiče a koupili mi odrostlé štěně křížence od jednoho pána z vesnice, byl to Alan a psal se rok 1986. Byl to trošku útěkář, takový ten pravý vesnický voříšek. Na cvičák do Hlučíně mě občas vzal taťka se podívat přes plot a s Alanem jsem "cvičila" na veškerých lavičkách a parkurových překážkách, co se u nás na vesnici našly a lítal se mnou všude po venku :-D Prožili jsme spolu krásných 13 let, než umřel ve spánku.

Během těch let se u nás mihlo pár nalezenců jako v přestupní stanici, malý kříženec Dino, čuvač Bella, než jsme je udali dál...

Někdy brzy na jaře 1994 jsem se večer vracela domů, pršelo a na ulici jsem potkala odrostlé štěně, odhadem křížence NO. Znala jsem tehdy každého psa z vesnice, takže jsem věděla, že není zdejší. Oslovila jsem ho a on se ke mně přidal a šel se mnou až domů. Když jsem ráno otevřela dveře, byl tam stále a byl tam, i když jsem se vrátila ze školy. Tak se u nás zabydlel a protože to byl kluk, začala jsem mu říkat Boy. Jeden rok nám dělala společnost německá doga Denny, co jsme měli původně na hlídání od neděle do pátku od kamarádky, která odjela na internát. Nakonec nám zbyla na celý týden a celý rok, než pro ni kamarádka našla novou stálou majitelku, aby Denny nemusela trpět, když jsem šla do práce. S Boyem jsme prožili krásných 16 společných let. Nevím, jak je to možné, ale nebyla s ním žádná práce, jen zábava. Asi to byla odměna shůry. Když v roce 2010 zemřel, bylo to pro mne velmi těžké a potřebovala jsem čas se s tím srovnat. Naštěstí jsme v té době už měli tříletou Amienku, malou kříženku boloňáka s jezevčíkem, takže byla mou útěchou. Moje vypiplaná holčička.

Po dvou letech od odchodu Boye nastal den D, kdy můj manžel pronesl větu: "Chtěl bych zase velkého psa. Aby vypadal nějak jako zlatý retrívr, ale aby uměl i hlídat." V tu chvíli ze mne ihned vypadlo: "Tak to je hovawart!" On o plemeni ale nic nevěděl, jen že se mi líbí. Takže jsem mu do práce nanosila všechnu literaturu, co jsem měla, manžel přečetl, odsouhlasil a zavolal na první inzerát, co jsme našli v právě aktuálním čísle Pes přítel člověka. To byla středa a v pátek jsme si jeli pro štěně...

Briťáska jsme si přivezli rovnou, protože na nás zbyl po zrušené rezervaci. Bylo to v pátek 2.6.2012, byly mu přesně 2 měsíce a měl 10,5 kg.